3.

Milý deníčku,
nevím, čím to je, ale posledních pár týdnů se cítím poněkud... prázdně? Osaměle? Vyděšeně?
Nevím, jestli to má nějakou spojitost s tím strachem, který má pravděpodobně více lidí, vzhledem k znepokojující situaci v kouzelnickém světě? A zároveň to nebude ten důvod, kvůli kterému mám chuť si dát facku. Nebo někomu jinému? Ne... Byla jsem blbá, ano, opět jsem se nějakou dobu cítila jako třetí kolo u motyky, ale přesto mám dost zvláštní úvahy. Jo, asi jsem blbá. Dnes večer jsem už pár věcí pochopila, ačkoliv... ne, s Azriným přístupem fakt ne, i když uznávám, že při její situaci bych se pravděpodobně taky nezmohla na nic jiného než na choulení se v klubíčku, ignorování časoprostoru a ostatních lidí, ta představa je dosti... hnusná.
Každopádně! Nejen, že se téměř v každém novém věštci dočítáme o další vraždě, někdo se fakt rozhodl obrátit kouzelnický svět naruby a roztrhat ho.
To je tak, když se člověk konečně odhodlá vykouknout na denní světlo, které v tu chvíli moc světlem nebylo, a spolu s kouřem ho zastaví jeho spolubydlící s křikem, že hoří. Co mne ale udivilo byly ty ohnivé krysy, které požár nejen způsobovaly, ale i vylézaly z plamenů. Oheň je docela fascinující živel, dokud nestojíte uprostřed hustého dýmu.
Vyrabování školní knihovny mě však pohoršilo o něco víc. Jako, hodně velká část knih to přežila, spíš by mě zajímalo, co někoho vede k tomu, aby zničil zrovna knihovnu? To, aby to pak chudáci nevinní studenti museli uklízet? Neříkám, že mě to nějak vyčerpalo, ale proč já mám něco dělat kvůli tomu, že je nějaká znuděná osoba v kápi úplný debil?
Ani naše kolej na tom není nejlépe, jeden incident s náhodným zhasínáním svíček museli řešit dva profesoři. Obzvlášť kvůli Kal. Kal, kterou jsem o pár dní později s Azri potkala v jakési tajné místnosti, kde jsem nikdy nebyla, jak celá vyděšená sedí na zemi. Chudák holka.
S Azri jsme se tam však pak ještě zdržely. Hádaly jsme se o nejmenovaném Adamovi, odmítala pochopit fakt, že by jí to s ním strašně slušelo, tedy, neslušelo, ale její reakce mi dokážou zlepšit náladu, bavily se o Zapovězeném lese, načež jsem ironicky navrhla menší procházku. Ona, že prý se nemůže nechat sežrat. To ale očividně neplatilo ve chvíli, kdy jsem se ujistila o jejím naprostém psychickém zdraví, když jsem měla strach, že si něco fakt udělá, běžela jsem za ní přes půlku hradu, nevnímala jsem, kam běžím, a najednou... bum, zelená, stříbrná, jů, tuhle místnost neznám... aha. Vylezla jsem, Azri na mě chvíli s šokovaným výrazem civěla, jako bych měla tričko s nápisem MILUJU BARRA, pak se zase rozeběhla... ke stokám. Říkala jsem si, že je blbost, aby kvůli naší předchozí konverzaci páchala sebevraždu, strhla se další menší hádka u vstupu ke stokám a najednou ze sebe vyklopila "Rejže, pravidla jsou pravidla!". A tohle mi bude říkat člověk, jehož tělo snad tvoří z větší části alkohol než krev?! A člověk, co se chce nechat sežrat krokodýlem kvůli tomu, že jsem nedopatřením vběhla k nim na kolej, mi bude říkat něco o mém psychickém stavu?! Za tohle jsem na ni sice moc naštvaná nebyla, ale ta dívka mě v jistých ohledech vážně fascinuje.